Je to přesně ten typ dokumentu, o kterém by se mělo psát v médiích a diskutovat ve společnosti. Na KVIFF prošla mezinárodní premiéra filmu Moje sestra Liv téměř bez povšimnutí. Tak vás na něj upozorním alespoň teď já.
Že jde o palčivé téma ukázala na vzorku diváků v sále debata s režisérem dokumentu hned po premiéře. „Znáte někoho, kdo spáchal sebevraždu nebo někoho, kdo se o sebevraždu pokusil nebo o ní uvažoval?“. Dvě třetiny diváků v sále zvedli ruku. A v sále seděli převážně vrstevníci Liv. Dospívající a mladí lidé.
Univerzita Palackého v Olomouci na začátku léta zveřejnila výzkum o dětech v online světě. Také bez valného zájmu médií a veřejnosti. Výzkumu se účastnilo téměř 9,5 tisíce dětí ve věku 11 až 17 let. To je více než reprezentativní vzorek. Děti odpovídaly mimo jiné, na dotazy, které souvisí s užíváním sociálních sítí a jejich prožívání. Celá třetina dětí zažila na sítích posměšky nebo hejtování, 10% z nich v důsledku toho zažívalo pocit úzkosti, 22% uvádělo depresivní tendence a 6% dokonce strach. Nečekaně velká část dětí, 15%, uváděla, že se ke zkušenosti musí pořád vracet, nejsou na ni schopni zapomenout a dál se tím trápí.
Pokud k tomu přidáme čísla z výzkumů organizace Replug Me (realizuje programy digitálního wellbeingu na školách), získáme další perspektivu. Stejně staré děti, jako ty v předchozím výzkumu, v 74% uváděly, že se s nimi rodiče nebaví o online světě vůbec nebo jen výjimečně. Tzn. nemají příležitost jednoduše, přirozeně o svém negativním zážitku na sítích hovořit s dospělými. Pokud to chtějí udělat, musí nejdřív překonat komunikační bariéru a sami aktivně otevřít téma s rodičem, což ve věku dospívání není jednoduchý úkol. Přidejme k tomu ještě další zjištění Replug Me – čím méně mají děti prostor pro reflexi negativní online zkušenosti a méně této zkušenosti rozumí, tím vyšší pak vykazují závislost na technologiích a míru osamělosti. Častěji pak utíkají do virtuálního světa, přestože si právě odtud přinášejí negativní zkušenosti. Kruh se uzavírá a dítě je se svým pocitem strachu, trápením a smutkem samo. Pravděpodobnost, že mu někdo včas pomůže je malá. A přitom pomoc včas je zásadní. V mnoha případech třeba jen tím, že se o věcech v rodině a s přáteli otevřeně mluví. Pocit, že to zažívají i ostatní, umí uzdravovat sám o sobě.
Liv, hlavní hrdinka dokumentu, neměla problém se sociálními sítěmi. Liv měla „jen“ psychické problémy, které měly být zvládnutelné. Liv měla milující rodinu, která jí byla stále po boku a o jejích problémech s ní často hovořila. Liv dostala ohromnou dávku podpory sociálně-zdravotní péče. Liv nezažila bezbřehou sociální izolaci od vrstevníků v době Covidu. A přesto to Liv nezvládla.
Zvládají to naše děti, které v řadě případů nemají nic z toho, co měla Liv? Včasnou psychiatrickou péči, dostatek terapeutických služeb nebo milující rodinu? Mluvme s nimi, ptejme se jich – co dělají, jak se přitom cítí. Zapojme se, nechme si od nich vysvětlit, jak se online připojit ke svým dětem. Zahrajme si třeba s nimi tu šílenou online hru, ale hlavně jim přitom naslouchejme a reagujme s pochopením. A především neshazujme jejich pocity, ať už pro nás vypadají jakkoliv nerozumně a zvláštně. Pro naše děti jsou skutečné a můžou je hodně, opravdu hodně trápit.
